Daniela Binderová

Něco o sobě

V hudbě jsem úplný samouk. Nikdy jsem nechodila do lidušky a ani nehraju na žádný hudební nástroj, s výjimkou nerytmického drbání kytary za účelem hledání vhodných akordů k doprovodu písně. Na střední škole jsem se začala věnovat sborovému zpěvu, nejprve ve školním sboru a později po maturitě v chrámovém, kde zpíváme cokoli od středověku po žijící autory. Byla to pro mě a stále je obrovská škola, jak co se týče hudebního cítění a myšlení, tak i z hlediska praktického – čtení a psaní not, práce s vlastním hlasem a schopnost slyšet nedostatky jiných. (Své vlastní nedostatky sice také slyším, ale v poslední době jsem udělala zkušenost, že nikdo k vám nebude nikdy tak upřímný, dokonce ani vy sami, jako nahrávací zařízení.)

K Tolkienovu dílu jsem se dostala jako všichni v té době: Bylo krátce po revoluci a začaly vycházet knihy, které do té doby vyjít nemohly. Když vyšel první oficiální výtisk Společenstva Prstenu, zhltla jsem ho a pak byla strašně smutná, že budu muset přes půl roku čekat na další díl. Byla to láska na první pohled a ani po víc jak dvaceti letech nevyčpěla. Tolkienův svět se stal natolik součástí mého pohledu na svět, že si vlastně ani neumím představit, jak musel být život bez něj prázdný.

V roce 1992 jsem se stala členem Společnosti přátel díla J. R. R. Tolkiena a v rámci tohoto spolku našla lidi, se kterými si rozumím. Když se v roce 1994 zakládalo první hudební uskupení známé pod jménem Poetické společenstvo, zrovna jsem byla celé léto v cizině, a tak jsem se členem nestala, ač mě tenkrát Petr Bohdan na svou chalupu zval; následujících několik let jsem Poeťáky z povzdálí pozorovala, vymetala jejich koncerty a tiše jim záviděla.

Když Poetické společenstvo koncem 90. let zaniklo, bylo mi to líto a nebyla jsem sama. Poeťáci sice vydali jednu podomácku vyrobenou kazetu a jeden zpěvník, ale v nich zdaleka nebylo ani všechno, ani to moje nejoblíbenější. A tak se nás v roce 2001 několik dohodlo a sešli jsme se ve Šlapanicích u Jitky Žídkové (tehdy ještě neprovdané, Crhové), jedné z členek Poeťáků, a založili uskupení, které si vytklo za cíl udržovat v povědomí písničky zaniklého Poetického společenstva. Naše hudební schopnosti zdaleka nedosahovaly kvalit našich předchůdců, a tak bylo jen přirozené, že jsme se s ironií sobě vlastní pojmenovali Falešné společenstvo.

Netrvalo dlouho a naše snaha vedla k několika výsledkům. Nejprve jsme zapsali do not a vysázeli všechny dostupné písně Poetického společenstva, které do podoby zpěvníku pod názvem Písně Středozemě upravil a vydal Michael Bronec.

Později jsme začali skládat vlastní písně, které se po letech začaly organizovat do tematických pásem. Díky laskavosti organizátorů Tolkienconu jsme pro svá komponovaná vystoupení nalezli na tomto lednovém conu stálý domov a také jim proto vděčíme za své fanoušky.

Hm, ještě prý mám říct něco o tom, co dělám v civilním životě, i když to asi není vůbec zajímavé. Tvořím územní plány. Je to práce sice zajímavá, ale zcela nepoetická, která může přinášet uspokojení, ale ne radost. Hudba, Tolkienův svět a lidi kolem nich jsou pro mě jako domov, kam se můžu stále vracet, a mnohdy mi připadají skutečnější, než ten „skutečný“ svět venku.

O tom, jak skládám písničky

Každý máme svoji metodu i svoje důvody, jak a proč písničky skládáme. 
Někdo má prosté puzení k tvorbě, sedne ke kytaře nebo ke klavíru a užívá si tvoření, aniž by mu příliš záleželo na samotném výsledku. Čas pak prověří, zda to, co vzniklo, přetrvá, nebo zapadne v historických usazeninách.
Jiný má potřebu sdělit nějaké hluboké nebo tajemné moudro a pak se potýká s formou a obsahem, stále není spokojený, piluje a předělává a dá-li múza, jednou bude píseň hotová.

Někdo umí skládat na objednávku a nová písnička je pro něj spíš běžná rutina než novorozené dítě.
Se mnou je to ještě trochu jinak. V mém světě existují písničky nezávisle na mé vůli, žijí v jakémsi paralelním prostoru, poletují sem a tam a těší se, až je někdo uloví a zkrotí. A já jsem ten lovec, co vyrazí na lov, ale nikdy neví, s čím se vrátí domů. Obvykle, když si naplánuju, že chytím velký a exemplární kus, začnou se mi pod nohy motat bujná a neposedná mláďata, a je proto skoro zákonité, že ve velké síti spolu s vážným a těžkým kusem uvízne i nějaký nečekaný malý veselý bonus. Tak byla Sláva Númenoru doprovozena vznikem Gandalfových obchodních úspěchů, Plátno z Valinoru zrodilo Chůvičky a při urputném boji o Mlžnou cestu a další písničky z rohirského pásma se jako zázrakem z nebytí vylouplo Framovo dobrodružství, které považuju ze svých komických písní za vůbec nejlepší.

S velkými kusy je totiž vždycky potíž. Jejich myšlenka je obvykle dost nápadná, naprosto nepřehlédnutelná a arogantně sebevědomá, takový moloch jako Sláva Númenoru se nemusí nikde schovávat, protože si je jistá, že i když jí omotám lano kolem krku i pazourů, nebudu mít dost sil odtáhnout ji do našeho světa a směstnat do slov a akordů. A tak spolu už víc než desetiletí bojujeme, já táhnu, ona táhne a je to pořád jenom plichta.

Někde mezi velkými a malými kusy se pohybuje umírněné stádo příležitostných písniček, které vznikly pro konkrétní představení nebo příležitost, někdy i pro konkrétního interpreta. Taková písnička vzniká obvykle ve vaně kombinací všech výše uvedených metod; pokřikujeme na sebe, já ji lákám na mrkev a jiné pamlsky, trochu táhnu, trochu tlačím, trochu vyhrožuju; pak zaklapnu víko klece ze slov a not a nechám ji v klidu; do týdne obvykle sama zkrotne a nechá si vypucovat kožíšek a vyleštit drápky.

Možná jste si na mých písničkách všimli několika společných rysů. Nejsou to jistě rysy vyhrazené pouze pro moje písničky, ale jsou pro ně dost typické:

Inspirační věta. Na začátku mojí tvorby vznikla nová písnička obvykle na základě konkrétní věty nebo souvětí z Tolkiena. U novějších písniček to bývá věta už zcela samostatná, vyjadřující rytmus slov, myšlenek a pocitů a shrnující celý obsah sdělení, věta, která mi náhle vytane na mysli, semínko, ze kterého později vyroste celá písnička. Mnohdy se pak jen v mírně obměněné podobě objeví v refrénu nebo v klíčovém místě písně.

Monology a dialogy. Významná část písniček, které jsem složila od vzniku Falešného společenstva v roce 2001 sama nebo převážně sama, jsou přímou řečí jedné osoby (Březová lodička, Elrondův žalozpěv, Gandalfovy obchodní úspěchy, Královská zástava, Mlžná cesta, Plátno z Valinoru, Smaug Zlatý) nebo dialogem dvou osob (Kníže Imrahil, Sudba Hadorova rodu, Šťastné shledání), případně větší skupiny postav (Chůvičky, Framovo dobrodružství). Je to jistě dáno tím, že naše hudební uskupení má částečně i divadelně muzikálové ambice a píseň v přímé řeči dává interpretům prostor k hereckému vyjádření. 

Osobní výpověď postavy. Druhým, pro mě osobně možná důležitějším rozměrem písně v přímé řeči je to, že díky ní dostávají známí i méně známí obyvatelé Ardy prostor se osobně a nepokrytě vyjádřit, často přímo k tomu, co si myslí sami o sobě nebo o svém světě. To, co se od nich a o nich dozvím, mělo nepochybně zůstat pro klid Ardy skryto a zapomenuto, přesto jim nemohu bránit, když u mě hledají porozumění. Obvykle mě pak překvapí, že to, co říkají, se zcela neshoduje s tím, co o nich říká historie. Občas mě pobaví, občas dojmou a občas naštvou; ale pokud vím, tak jediní, kdo by obstáli i před praotcem Tolkienem, jsou Smíšek s Pipinem ve Šťastném shledání.

Zrcadlení. Další častý kompoziční prvek mých písniček je něco, co bych nazvala zrcadlení. Kus textu, který má určitou strukturu naplněnou konkrétními slovy a významy, se v písni i několikrát zopakuje s různými textovými obměnami, které nesou klíčový význam pro porozumění celkového sdělení. Tak například v Březové lodičce komentuje Aredhel svou situaci před tím, než dostane svolení odejít z horského města Gondolinu, slovy „protěže, stříbrné okovy“, které se poté, co dostane svolení a už nasedá na svého koně a odjíždí, změní na „otěže, stříbrné podkovy“. Sláva Númenoru je na tomhle fíglu založena celá.

Délka písní. Ideální délka obvyklé písně je mezi 3 a 4 minutami. Když si nedám pozor, občas mi píseň přeteče k 6 minutám (Chůvičky, Plátno z Valinoru, Sláva Númenoru). Rekord však stále drží má úplně první píseň napsaná pro FS, Trampoty pana Bulvy Cvalimíra se sýrem, která má při dodržení všech repetic kolem 25 minut. Nedoporučuju hrát nalačno před večeří. :-)

Experimenty. Čím jsem starší, tím více mě baví experimentovat s harmonií, rytmem a soudností diváků. Jen díky laskavosti mých spolubratrů a spolusester ve FS se mnoho mých experimentů uskutečnilo, aniž by mě diváci ukamenovali. Tímto děkuju jedněm i druhým za nebetyčnou trpělivost!